Recenze na Sborník poezie Oktáva 2016/17
Sborník poezie oktávy nabízí to nejlepší ze současné česky psané poezie. Unikátní výbor je tvořen texty deseti mladých básnířek a šesti básníků. Tematická i formální různorodost básní potvrzuje, že poezie, to je především svoboda, která nemá hranice – a když na nějaké narazí, tak je zničí.
Co se o sobě a o světě z básní dozvídáme? Především, to podstatné nehledejme ve škole, neboť, jak se říká v básni Theresy Borůvkové Nic netušíc „svět, o kterém se ani nezdá“ leží „za branami této školy“. Ve škole lze přežít jen leden, protože si ho ze zapíjení Silvestra „nepamatujem“, dozvídáme se z básně Davida Gabriela Školní rok. Alkohol je motiv, který se objevuje i v básni Sud Lindy Herbstové, která končí zásadní otázkou: „kam teď / hospoda není“. Oliver Stříbrný svojí básní Trojitý pyják zase navazuje na Gellnerovu poezii alkoholového opojení, vždyť „pyják pije rád“ a to je mu pak dost jedno, že „pyják se píše s měkkým i“. Že v poezii není nic tabu, ví Jan Dolejš v básni Těžká chvíle, která popisuje situaci, v níž lyrický subjekt rozmlouvá s „hovínkem“, které se mu usadilo na botě; chtělo by to „svět bez tebe“, posteskne si básníkovo alter ego.
Jiné básně jsou věnované současnosti. Dominik Fischer v básni GPS oslavuje možnosti moderní techniky, „ty ochránče můj věčný“ obrací se na systém GPS a přirovnává ho k andělům. Vzápětí ale v básni Přírodní romance? zdůrazňuje i stinné stránky techniky, „příroda je nedoceněná (…) kdo dnes sehne se pro malé kvítí?“ Na nemožnost života v moderním městě upozorňuje báseň Město Maxima Hofa, „smradem tě celého poleje“. Nad negativními důsledky kapitalismu se zamýšlí Tomáš Rutrle v básni Kapitalistická tlama, která končí verši „sklady tam, kde lesy dřív / až nezbude zhola nic.“ Jdeme tedy vůbec správným směrem? O tom přemýšlí báseň Protisměr? Anny Perchuk.
Současnost, to nejsou jen města, sklady a technika, to může být i odcizení. Báseň Lindy Herbstové Prázdnota civilně líčí až apokalyptickou situaci: stíny domů vyvolávají úzkost, míjející se tváře lidí, čísi pes na ulici, ale hlavně „Nikdo o nikom nic neví. / Prázdnota.“ Ještě dál jde báseň Čas Anny Perchuk: hledáte-li, jak „žít, a ne život předstírat“, buďte si jisti, že než na to přijdeme „budem mrtví / a všechny okamžiky s námi“. Existenciální úzkost nás ale může přepadnout kdykoliv, jak ukazuje Natálie Odrobinová v básni Bez názvu, třeba když čekáme na tramvaj, „která nepřijížděla / Celou hodinu jsem čekala, než tramvaj přijela“.
Co by to bylo za svět, kdyby nenabízel naději a lásku! V básni Markéty Slezákové Miluješ? má naděje podobu tmy, kterou vidíme, když zavřeme oči, nechme se vést tmou, „neboj / přijde za tebou“. A pak, když oči otevřeme, nastane to, o čem píše Claudia Turková v básni Lapák lásky, „vidím lásku, jak se zpoza rohu směje“. Hlavně bychom se neměli bát čáry přes rozpočet, jak zní název básně Gabriely Klemové, a pořádně si „začmárat svojí duši“. „Kdo se bojí, nic nedostane“ dodává v básni Osud Tereza Fexa. Jedině pak se náš svět stane tak roztomilým a kouzelným jako v básních Alexandry Fedorové (báseň Ovečka) a Karolíny Vavřichové (báseň Myška).
A jaká báseň se mi líbila nejvíce? Láskojem Maxima Hofa.
P.S. Sborník bude možné zakoupit na maturitním plese oktávy 18.2. 2017.