Naše první podzimní Hovory byly historicko – současné, odskočili jsme si z minulosti víc do současnosti. Pan Wollner přišel přesně, ale domů jsme ho skoro nechtěli pustit. Publikum bylo početné, téma zjevně padlo do noty mnoha našim stálým i novým posluchačům. Jak to uchopit byla docela dobrodružná otázka.
Nabízela se taková komparace, jak to bylo kdysi a jak nyní. Vyznívalo to logicky dost drsně, protože dosud všechny takové masivní exody smetly původní civilizaci a na jejích troskách vystavěly svět nový. V případě Evropy asi takový barevný, jak řekl nedávno v rozhovoru Umberto Eco. Ale za tu barevnost zaplatíme krví, říkal slavný italský spisovatel. No, to náš řečník nepotvrdil, nicméně i tak se rozproudila zajímavá diskuse. Problém je v tom, že celá společnost je polarizovaná, buď jste fanaticky pro, nebo zásadně proti. Pan Wollner vysvětloval, nabádal k ověřování zdrojů, poukázal na naši empatii, ale nezastíral, že situace je velmi složitá. Debata se protáhla přes dvě hodiny, domů jsme odcházeli plni dojmů, nových poznatků i pocitů. Do dialogu se zapojili i naši studenti, což nás těší dvojnásob.
Názor si ve finále musí udělat každý sám, nesmíme prostě zapomínat, že všechno má vícero úhlů pohledu a tam, kde nastupuje racio místo emocí, to vždycky nese nějaké ovoce. Naše setkání ho snad přineslo. Máme trochu víc jasno, i když obavy se samozřejmě rozptýlit nepodařilo. A tak je třeba vysvětlovat a vysvětlovat a nepodléhat propagandě. To se samozřejmě snáz řekne, než vykoná, ale naše Hovory byly, myslím, úspěšným krokem na této složité cestě. Minimálně pro skupinu posluchačů, kteří dorazili až k nám do školy a kterým tímto srdečně děkujeme stejně jako panu Wollnerovi.
V říjnu se vydáme na klidnější půdu středověkých dějin, mezi Přemyslovce. S profesorem Žemličkou. I tehdy třeba byli nějací uprchlíci? Uvidíme. 🙂
