Myslíte si, že je možné propojit poezii se školní výukou? Nebo je škola spíše místem, kde se poezie zabíjí? O setkání školy s poezií jsme se pokusili ve čtvrtek 20.9.2018 formou básnického workshopu, který vedl básník a pedagog Tomáš Čada.
Co jsme během workshopu o poezii zjistili? Především to, že poezie jsou různé, stejně jako představy o ní. Třeba pro takového Otokara Březinu jsou poezií tyto verše z jeho sonetu Iluse:
Já k oknu sedl kouře cigaretu
a zamyšleně před sebe se díval,
kol mojí hlavy dýmu mrak se stmíval,
a duch můj voněl k upomínek květu.
U těchto veršů bychom se asi všichni shodli, že poezií jsou. Ano, to je přece poezie! Nicméně: Kolik z nás by takovouto poezii chtělo skutečně i číst?
Poezie může být naštěstí i trapná a absurdní, jako třeba báseň Sám od Egona Bondyho:
SÁM
jdu po ulici
po Národní třídě
To je celé. A teď, co s tím? Úsměv, rozpaky, možná ale i zamyšlení: Co je to za druh samoty, když jsem sám, a přesto na Národní třídě, která je plná lidí?
Pak tu máme poezii provokující, humornou a ironickou. Americká básnířka a laureátka Pulitzerovy ceny za poezii Sharon Olds (1942) píše tuto báseň:
Papežův penis
Visí mu v hlubinách roucha, jemně
klinkající srdce v nitru zvonu.
Pohne se s každým jeho pohybem, rybí přízrak
v nimbu stříbrných chaluh, chlupy
rozvlněné šerem a parnem – a v noci,
když oči spí, vstává
k chvále Boží.
(OLDSOVÁ, Sharon. Papežův penis a jiné básně. Přeložili Milan Děžinský a Yveta Shanfeldová. Brno: Host, 2014. ISBN 978-807-4912-375.)
K této poezii má blízko poezie angažovaná a aktuální. Třeba ta od Karla Škrabala:
50 syrských sirotků
50 syrských sirotků
Nepřijmeme
50 syrských sirotků
Tady nechceme
50 syrských sirotků
Prý moc starých
50 syrských sirotků
Ať jdou jinam
/…/
50 syrských sirotků
Sami si u sebe ubytujte
50 syrských sirotků
Mají nejnovější iphony
50 syrských sirotků
Máme vlastní sirotky
50 syrských sirotků
Neznáme je
50 syrských sirotků
Kdo to zaplatí
/…/
50 syrských sirotků
Není 50 milionů do Čapího hnízda
50 syrských sirotků
Monika nenavrhne jejich pokojíčky
/…/
50 syrských sirotků
Nemá souvis
50 syrských sirotků
Sorry jako
/…/
Že zlo je v nás a má běžnou lidskou podobu, to věděla už báseň Leonarda Cohena:
CO BY MĚLO BÝT ZNÁMO O ADOLFU EICHMANNOVI
Barva očí…………………….. běžná
Barva vlasů…………………. běžná
Váha………………………….. průměrná
Výška…………………………. průměrná
Zvláštní znamení………….. žádné
Počet prstů na rukou…….. deset
Počet prstů na nohou……. deset
Inteligence………………….. průměrná
A co jste čekali?
Pařáty?
Přerostlé řezáky?
Zelenou pěnu u huby?
Šílenství?
Poezie může přesahovat slova a spojovat se s obrazem (a zvukem), tak vzniká poezie obrazová, například Apollinariovy Kaligramy, Havlovy Antikódy, nebo – dovedeno do krajnosti – optické básně Mana Raye:
Poezie nebude nikdy moci slíbit to, co se chce v Havlově básni po Švejkovi:
Slibujeme,
že už nebudeme
blbnout
Jan Hus:…………….
Josef Švejk:…………
To by mohlo svádět k tomu myslet si, že poezie, je jen hra. A pak narazíte na báseň nositelky Nobelovy ceny za literaturu Wislawy Szymborské, na báseň civilní a jasně srozumitelnou, a přesto ji musíte číst znovu a znovu.
Zdvořilost nevidomých
Básník předčítá básně nevidomým.
Netušil, že je to tak těžké.
Hlas se mu třese.
Ruce se mu třesou.
Cítí, že každá věta
je tady vystavena zkoušce tmy.
Věty si musí samy vědět rady
bez světel a barev.
Nebezpečí
se v jeho verších skrývá pro hvězdy,
červánky, duhu, oblaka, neony, měsíc,
pro rybu, dosud pod vodou tak stříbrnou
i pro jestřába tiše, vysoko na nebi utkvělého.
Čte – už je pozdě nečíst –
o chlapci v žluté bundě na zelené louce,
o červených střechách v údolí, které nelze spočítat,
o pohyblivých číslech na tričkách hráčů,
o nahé neznámé v pootevřených dveřích.
Chtěl by pomlčet – i když to není možné –
o všech těch světlech na stropě katedrály,
o gestu loučení v okénku vagonu,
o sklíčku mikroskopu, paprsku v prstenu,
o plátnech kin a zrcadlech a albu s tvářemi.
Zdvořilost nevidomých je však veliká,
velká i jejich shovívavost a šlechetnost.
Naslouchají, usmívají se, tleskají.
Kterýsi z nich dokonce přistupuje blíž
s knihou obrácenou nohama vzhůru
a prosí o podpis, který sám neuvidí.
(Překlad: Vlasta Dvořáčková)