Školní výlety

Školní výlety

Člověk si ze školy většinou nepamatuje okamžiky, kdy se potil před tabulí či šprtal na písemku z matiky. V milosrdné selektivní lidské paměti většinou zůstávají ty okamžiky, které ex post označujeme jako hezké a které si navíc s věkem výrazně idealizujeme.

K takovým zásadním pozitivním dojmům ze školních lavic většinou patří školní výlet. Jsou dokonce i tací, co na školní výlety jezdí i v dospělosti, což jsou logicky většinou kantoři. Zda i pro ně je školní výlet tou třešničkou na dortu, na kterou se těší celý rok, si dovolím trochu zpochybnit, ale vzhledem k tomu, že jde většinou o dobrovolné rozhodnutí, netřeba to nikterak rozpitvávat.

Prostě školní výlety k závěru roku patří.

Moje rozhodnutí nikam už nejezdit, protože na výletě jste jako kantor ne jednou, ale takřka oběma nohama v kriminále, utrpělo v jedné slabé chvilce, kdy jsem přikývla na požadavek pedagogického doprovodu.

Není pochyb, že v době mojí výletové absence se pravidla pobytu v přírodě výrazně změnila. Všechno se dneska mění. Vím to, protože kdysi jsem na výlety jezdila poměrně hodně. I k moři jsem v době mladistvého nadšení a lehkomyslnosti děti vzala. Dnes je ale všechno jiné. Například nezbytná výbava pro výlet. Kdysi to byla kytara a karty. Dnes mobil s připojením a tablet.

Když na nádraží před cestou do lesů spatříte děvčata s kufírkem, který si já třeba spojuji výhradně s leteckou dopravou, nezbývá, než jen dumat, jak se asi dostanou přes lesní výmoly k táborovým chatičkám…?
Překvapit ale dovedou i jiné věci. Například obrovský neskladný deštník v batohu místo pláštěnky či fén a kulma v papírové taštičce. Říkám si, že podobné jevy je lépe nekomentovat, přesto si nemohu nepoložit řečnickou otázku, zda se dítě balilo samo či pod dospělým dozorem…?

Koneckonců, i za našich mladých let se jezdilo na výlet, takže se podobné výstřelky asi objevovaly také, jen jsem je musela zapomenout. Paměť je, jak známo, milosrdná.

„Nechcete si třeba večer rozdělat oheň?“ zeptala jsem se jeden večer. Většina dětí se mé otázce skoro podivila.

„Vždyť tu není žádné dříví?“ ptali se s jasným odkazem na to, že žádné naštípané louče nikde nevidí. A chtít po nich, aby šli do okolního lesa pro nějaké roští by přeci byl vůči nim nefér požadavek. Ale jestli chci, ať si ho sama klidně rozdělám…..

Pak se divte, že se všechno mění rychleji, než je člověk schopen vstřebat. Sedět na výletě kolem ohně už je prostě dávná minulost. Dnes se sedí kolem tabletu či telefonu.
Zajímavé je, že ač do mobilu zírají pořád, poslat rodičům zprávu o tom, že jsme v pořádku dojeli, napadne jen málokoho. Dokonce se někteří diví, proč by to jako měli dělat?

Jedna věc se ale pořád nemění. A to je snaha jít spát mnohem později než stanoví oficiální večerka, případně úsilí strávit noc jinde než v pedagogickým dozorem určené chatce. Učitelka tedy většinou dlouho do noci klimbá před chatkami, aby ji v závěru stejně přepadl spánek, na který skupina dětských nespavců netrpělivě čeká. Teprve pak totiž vypukne ta pravá výletová zábava:-). Většinou naštěstí jde o neškodné klábosení v cizí chatce, které má za následek, že ráno na snídani nikdo nepřijde včas. Tím rozladíme obsluhující personál, který nám připravil „český švédský stůl“ v podobě dvou rohlíků a jednoho máslíčka. Tady prvně děti i kantorky trochu zapochybují, zda se ve skutečnosti doopravdy všechno mění….

Řetězovou reakcí se chvíli na sebe mračíme, ale atmosféra výletu většinou dlouhé napětí nedovolí. Jde se na výlet, který se plánuje podle Google map v telefonu, a aby se děti nenudily fádním putováním v přírodě, vyhrávají si cestou na své mobily. Vnímat přírodní ticho je příliš nudné. K tomu hledají kešky, což je na rozdíl od dávné šipkované baví a zaujme.

Celkem mě i zajímalo, co dnešní děti, zvyklé na komfort a pohodlí, na školní výlet táhne. Zeptala jsem se jich cestou na rozhlednu, která slouží zároveň i jako mobilní přijímač. I rozhledny se zjevně musí přizpůsobit době:-)

Děti se zamýšlely nad mým dotazem celkem poctivě.

„Že jsme spolu,“ byla jejich nejčastější odpověď.

To je velmi dobré vědět. Že pořád mnoha dětem záleží na tom, společně si zablbnout a vydovádět se, byť v podmínkách, které rozhodně nejde označit za komfortní. Alespoň mně společná sprcha a rozbité toalety jako komfortní nepřipadají.

Děti (i ty dnešní) jsou ale zjevně odolné a podobné „maličkosti“ je z míry nevyvedou.

Těžko ale hledat něco jako pravidla pro školní výlet. Zda pod stan, pod širák či do hotelu. Neexistují. V podstatě funguje jen jeden zákon, a to, jestli ta třída jet chce a jsou spolu rádi, či zda jim jakákoliv společná aktivita vadí. To pak výlet rozhodně smysl nemá, byť by byl třeba ve čtyřhvězdičkovém hotelu.

Abych se ale zbytečně nerozepisovala. Pokud se nic nestane a dovezete všechny děti v pořádku zpátky, brzy stres zmizí a na výlet se vzpomíná jako na hezkou tečku za školním rokem.

Dětem tento zásadní stres odpadá, tak si to prostě užívají. A překvapivě docela ochotně a s plnou parádou. Byť některé výdobytky si neodpustí ani uprostřed lesa.

Ovšem na výlet bez mobilů bych se už asi nevydala ani já.

Časy se prostě mění.

Jen zážitky zůstávají. A výlet plný zážitků je jednou, na setkání po letech, vítaným zdrojem vzpomínek a informací. Někdy se i kantoři teprve po letech dozví, co všechno se tam dělo…:-).

Nám se letos „dělo“ v západních Čechách a Regensburgu, takže jsem zvědavá na vzpomínky po letech. Pro mě je nyní nejpodstatnější, že jsme se vrátili všichni živí a zdraví. Byť totálně promrzlí a promočení, protože jestli nám něco nepřálo, tak to bylo počasí.

A ty dětské zážitky asi zase později:-)

Pokud si chcete přečíst více článků od autorky Jitky Neradové, můžete na jejím blogu.

Jak si které třídy poradily se svými výlety zjistíte ve fotogalerii.